INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
STINKING LIZAVETA hrají sice čistě instrumentální hudbu, ale v jejich případě se není potřeba bát dalšího módního post-rockového rozjímání. „Sacrifice And Bliss“ logicky navazuje na své starší předchůdce a předkládá desítku na povrchu obhrouble znějících skladeb. Ty přes svoje zemité vyznění však posluchače zanedlouho zaskočí množstvím různých překvapivých kudrlinek a hravých pasáží. Trio z americké Filadelfie staví svoji hudbu především na pouštním prachem načichlých stoner rockových riffech, jejichž harmonickou idylku nijak nenarušují ani hardrocková sólíčka, ani náznaky jazzových improvizací a ani občasné záchvěvy jižanského blues rocku. Na první dojem tento stylový propletenec působí jakoby lehce těžkopádně, leč to je přesně ta karta, kterou toto svérázné uskupení chce hrát. Tak například „We Will See“ rozjíždějící se hutným riffem a „zeppelinovskou“ rytmikou výrazně osvěží takový prostý nápad, jako je v odlehčujících pasážích pískání evokující náladu ospalého jižanského městečka. Pochopitelně, že vše nezůstává pouze u tohoto vydařeného momentu. Takových mají STINKING LIZAVETA v rejstříku hned několik a všechny dohromady vytvářejí jednu z dalších zajímavých a kompaktních směsí různých hudebních žánrů, které lze jen doporučit.
7 / 10
Vydáno: 2008
Vydavatel: Monotreme Records
Stopáž: 40:55
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.